Píseň Dva Světy je projekt, do kterého jsem zapojila spoustu lidí. Každopádně v začátku zase nevědomky.
Když jsem tuto věc skládala, byly opět tři ráno (jak jinak). Mohla jsem usnout až ve chvíli, kdy byla sloka a refrén hotový. Hodně jsem přemýšlela nad tím, s kým budu Dva Světy zpívat, protože to nemohlo být jen tak s někým. Už v začátku jsem poznala, že má písnička určitý potenciál a byla by škoda ho promarnit. Potřebovala jsem tedy někoho s rockovým hlasem, který se nebojí do toho mikrofonu trochu zabrat, taky ale někoho, koho znám a o kom vím, že má zpěv stejně rád, jako já. Někoho, kdo bude ochoten sedět se mnou ve studiu do půlnoci, nebo na natáčení vstávat v půl páté ráno. Zkrátka někoho, kdo pro hudbu udělá to samé, co já.
No a z toho mi vyplynulo, že jasnou možností je Jaromír Bartoš. Už před rokem jsme si říkali, že bychom měli spolu něco vymyslet a jak už jsem zmiňovala, i on byl například součástí křtu mého alba, kde jsme zpívali písničku kapely Rimortis, ve které je zpěvákem. Co je na tom všem ale ještě lepší?
Jaromír byl vždy mým dobrým kamarádem. Po celou dobu konzervatoře až dodnes. A já mám prostě moc ráda, být s někým kamarád a pak do toho ještě začít projekt. Veškerá práce je pak příjemnější a člověk u toho zažije i mnoho legrace. No, a tak se taky stalo.
Hned druhý den, po složení písně jsem volala Jaromírovi.
„Nazdar Jaromíre, složila jsem nejlepší duet v životě, jdeš do toho?“ vyhrkla jsem do telefonu.
„Nazdar, jo,“ a to bylo vše, co se z druhé strany ozvalo.
A tím bylo vyřešeno. Jaromírovi jsem to poslala a věci se daly do pohybu. Ani nad studiem jsem tentokrát nemusela přemýšlet. Jaromír sám mi totiž doporučil studio Martina Holly Hollandra Hollycross. Doslova řekl „Dám za něj obě svý ruce do ohně,“ tak bylo jasno.
Tohoto rozhodnutí nebudu nikdy v životě litovat. S Hollym je spolupráce prostě skvělá, on má plnou hlavu nápadů, hudbu cítí perfektně, a právě jeho profesionalita v kombinaci s přístupem k nám z jeho studia dělá něco naprosto fantastického.
K tomu všemu jsem se v posledním roce seznámila s kameramanem Pavlem Stibůrkem, který nám pro Dva Světy natočil videoklip. Jenže moje představy o videoklipu začaly nabírat obrátky. Jaromír je totiž známý také tím, že je se stal pilotem. No a v hlavě se mi zrodil nápad, který do kontextu písně krásně zapadal.
„Nazdar Jaromíre, potřebujeme letadlo,“ opět zaznělo z mých úst do telefonu.
„Nazdar, dobře,“ opět odvětil Jaromír.
Obratem jsem zavolala Pavlovi.
„Ahoj Pavle, bojíš se létání?“
„Ahoj Zuzko, já se můžu klidně i bát,“ zaznělo mi do ucha. Tím byl další z mnoha problémů vyřešen.
Natáčecí den na letišti byl náročný. Nejen díky tomu, že jsme tam byli v hodně brzkých ranních hodinách ale třeba také díky tomu, že jsme se vyhýbali přistávajícím vrtulníkům, nebo se zkušeným pilotem simulovali letecké potíže přímo ve vzduchu. Tento videoklip je ale také prvním, který jsem si sama režírovala a psala scénář. Tušila jsem už od začátku, že budou potřeba tři natáčecí dny a více lokací. Taky, že bude potřeba motorka, za kterou mnohokrát děkujeme Filipovi Pudilovi. Ten se objevil na place pokaždé hned, když jsme ho potřebovali (I když se tomu ani nedivím, vzhledem k tomu, kolik tahle jeho motorka dokáže jet).
Druhý natáčecí den se konal napůl ve studiu a napůl opět na motorce. Moje dramaturgická i organizační nezkušenost nám dala trošku zabrat, jelikož dát do kupy všechny lidi a časy je podle mě zcela nemožné. Snad by to za určitých okolností možné bylo ale jak říkám, potlačit režisérské nedokonalosti mi asi bude ještě chvilku trvat, svolala jsem tam tedy všechny na stejný čas a jako omluvu Hollymu (majiteli studia) jsme zařídili catering, jelikož scény na motorkách nám zabrali o malinko více času, než jsem si myslela.
Studiové nahrávání a natáčení dohromady bylo ale i docela výhodné, jelikož jsme ve spoustě scénách zabili dvě mouchy jednou ranou. Možná ale Lukáš, který byl po celou dobu nahrávání naším voice coachem chtěl zabít spíš nás s Jaromírem. Děkujeme mu ale za to.
Po těchto strastích ale zbýval poslední den, který se odehrával v kanceláři. Udělat totální bordel v účetní kanceláři není ideální a když se jedná o kancelář tvojí mámy, tak už vůbec ne. Za nepořádek jsem dostala právě od této jinak moc hodné a milé paní už mnohokrát vyčiněno ale tentokrát to bylo alespoň k něčemu, takže mi bylo odpuštěno. Dík mami.
Pavel Stibůrek, který byl tak moc hodný a vždy k dispozici, dával mi dobré rady a na vlastní nebezpečí se nechal vynést letadlem i s tou příšerně těžkou kamerou, by si zasloužil minimálně Nobelovku. Pavel musel být připravený třeba ve čtyři ráno nebo v jedenáct večer. A já neznám nikoho jiného na světě, kdo by byl větší profík ve svém oboru než on.
Za backstage fotografie a video děkuji klukům Michalovi a Mirkovi Černým.
