Hudební obývák uvnitř

Do obýváku Zuzany H. se nedostane jen tak někdo. Je to místo pro pravé přátele. Proto bych vám, kteří jste došli až sem, chtěla dát nahlédnout do mého skutečného soukromí. Jakožto skladatelka, textařka i spisovatelka trávím v těchto prostorách mnoho času, jak jsem již zmiňovala.

Jak ale probíhá skládání a tvoření v počátku? Jak přesně se rodí hudba? Kdo k nám do obýváku chodí? Dejte si něco dobrého a pojďte se o tom dozvědět.

Jak možná někteří z vás ví, většinu hudby na svém albu Svět je jinak jsem tvořila já. A to právě tady, v Hubením Obýváku.

Za klavír jsem usedla kolem desáté hodiny večer a zrovna jsem se necítila dobře. Byla jsem nějak smutná ze všeho, co se v tu dobu dělo nejen mně ale obecně ve světě. Na černé i bílé klapky mi začaly prsty samovolně hrát a já své ruce nechala vést mou mysl. 

"Dneska se dívám," znělo mi hlavou.

"Dneska se dívám a svět je jinak," rozšiřovala se věta. Skládala jsem akord za akordem. Častokrát mi to neznělo tak, jak jsem chtěla, začala jsem tedy znovu a znovu. Nespočetněkrát jsem udeřila do klavíru, noc se prohlubovala ale já věděla, že nemohu jít spát, nemohu jít spát teď, když múza zaútočila na mou hlavu.

Do karet mi hrálo ticho. To noční ticho dává prostor něčemu, co jsme nikdy neřekli. Musela jsem hrát tu píseň do čtyř do rána, aby zněla tak, jak jsem chtěla já. Když jsem konečně zazpívala větu "Když jsme se milovali v objetí," mohla jsem jít konečně spát. 

Pro mě platí, že když dostanu nápad, musím ho řešit okamžitě a nezáleží na tom, co právě dělám nebo kolik je hodin. Jednou, když jsem ještě studovala konzervatoř, dostala jsem přímo o hodině nápad na píseň Nejsem Sama. Je to ta z těch písní, která není úplně standartní, zakomponovala jsem do ní totiž i prvek opery. Tu píseň najdete přímo tady u mě na stránkách v sekci videoklipy. No, nebudu vám lhát, jela jsem ze školy rovnou domů, abych píseň mohla okamžitě dokončit. Nijak se tím, že jsem zatáhla hodinu dějin nechlubím, nicméně je to realita, ve které žiju, kterou by možná někdo absolutně nepochopil a nebylo by pro něj přípustné zachovat se v podobné situaci jako já, čemuž absolutně rozumím. Ale vlastně to dokonale vyjadřuje podstatu mého smýšlení. Dělám to, co ve svém životě považuji za důležité a udělám pro to maximum. 

Dokončila jsem tedy píseň nejsem sama o spoustu hodin později ze svého hudebního obýváku a pak až jsem byla schopna zvednout mobil nebo se dokonce dojít najíst. Ano, bylo mi teprve nějakých osmnáct a na té písni to z dnešního pohledu slyším, nezměnila bych na ní ale vůbec nic, protože vím, co jsem v tu chvíli potřebovala vyjádřit. A jak píseň nejsem sama říká, "vždyť tady máme vše, a pořád hledáme co chtít," dokáže v jedné větě přesně popsat věc, která je nadčasová a bude přetrvávat navždy. Tímto si tady svou hudbu nechci vychvalovat, záleží mi však na tom, aby byla pochopena tak, jak jsem jí zamýšlela.

Hosté

Ve volných chvílích u nás v obýváku vítáme různé zajímavé hosty, někdy oslavujeme a jindy tam probíhají i zkoušky s hudebníky. Teď bych vám ráda pověděla o jedné z oslav, která tady probíhala minulý rok, viz fotka. Jedná se o fotku z oslavy Lukášových narozenin, kdo to ještě neví, Lukáš je můj přítel, se kterým jsme spolu nazpívali písničku Tváří v Tvář, a i tu máte hned tady na stránkách v sekci videoklipy.

Ta píseň nás vlastně spojila. Když jsem ji Lukymu nabídla, neváhal a šli jsme ji zkoušet, nahrávat a natáčet. V průběhu těchto zkoušek jsem se sblížili a všechno šlo tak nějak ruku v ruce. Po natáčení a vydání písně jsme se začali občas scházet, no a dnes už tomu svému klukovi chystám narozeninové oslavy a bydlíme spolu. No a tím jsem se vrátila zpět k oslavám. Tato konkrétní oslava nebyla nijak obrovská ale i tak si myslím, že jsem si ji všichni užili. Dorazili k nám naši dobří přátelé a vzácní hosté. Vlasta Horváth, který se pyšní nejen tím, že v roce 2005 vyhrál SuperStar, ale také tím, jak krásné písně od té doby na svém kontě má. Také k nám zavítal Marek Žežulka, který je bubeníkem skupiny Divokej Bill, s ním je na oslavách vždycky velká zábava, překypuje humorem a momentálně je novopečeným otcem krásné Natálky. Na fotografii můžete vidět i Romana Knězů, který momentálně hraje na basu ve skupině Černá, se svou báječnou dívkou Domčou. I ti se umí o zábavu velmi dobře postarat. Většinou rozebíráme své hudební i nehudební životy, povídáme si a po dvanácté hodině noční i zpíváme, hrajeme a pouštíme si videoklipy. Co je na tom všem ale nejlepší? Spojujeme těmito akcemi hudební scénu a navazujeme vzájemně přátelské vztahy se všemi, koho do hudebního obýváku pozveme. Hostů v našem obýváku bylo ale za tu dobu mnoho a o všech vám budu ještě vyprávět. 

Příběh s bannery

Kdo z vás muziku někdy dělal, jistě víte, že dělat hudbu obnáší mnohem více. S hudbou se pojí vydat mnoho sil i do věcí, které k ní přiléhají. Například grafická tvorba všeho, co děláte, ať už na internetu, vydávání alba, nebo také například bannery a plakáty. Notebook se proto za poslední dva roky stal takovým mým nejlepším přítelem, kterého nosím všude s sebou. Po večerech vytvářím přesně tyto věci opět právě v obýváku. Musím uznat, že mě to i docela baví, bohužel se opakuji zas a znova ale prostě ráda dělám věci, které mají smysl a toto jsou přesně ony. Co se ale občas stane, když si spoustu věcí děláte sami a sem tam vám něco nedojde? Vytvořila jsem banner, který jsem nechala zhotovit u jedné super firmy, co mi ale nedošlo byl fakt, že ten banner je opravdu dost velký, má dva metry na metr a já ho musela někde rozložit, aby se hezky narovnal. No a jak už na fotce níže můžete vidět, takhle obrovské dva bannery nám stály v obýváku asi dva týdny. Podle mě si každý host musel myslet, že jsem hrozný narcis. 

 Jak to bylo se Slečnou Nebezpečnou

Občas se sama divím, co za věci dokáže moje hlava vyplodit a občas ani ještě nevím, co jsem to napsala. Abych uvedla věci na pravou míru, podotýkám že tuto píseň jsem složit chtěla, jen jsem nevěděla, co se z ní po návštěvě studia TDB Production stane. Jako obvykle jsem nechala prsty jen tak brouzdat po klapkách černých a bílých a unášela jsem se různými atmosférami a melodiemi, které se z mého klavíru linuly. Tušila jsem už, že nová píseň bude o nebezpečných ženách a dívkách a také jsem i částečně věděla, jak má vypadat hlavní téma. Prvotní nápad, pouze s klavírem a částí textu jsem hned poslala Thomasovi (majiteli studia) od teď mu ale budeme říkat pouze Thomas (občas mám ale i tendenci oslovovat ho dlouhán, protože tak vysokého člověka jen tak nikde neuvidíte a s mými 160 centimetry jsme opravdu vtipná dvojka). Odeslala jsem tedy část písně Thomasovi a odpověď přišla asi během pěti minut.

"Ty si složila swing!" Jen jsem hleděla na display a říkala si "cože, on si ze mě snad střílí, vždyť mám ke swingu asi tak blízko jako Axel Rose k opeře," do další zprávy dodal, ať se hned v týdnu stavím do studia a že mi to ukáže. On měl fakt pravdu. Po tom, co jsme spolu udělali aranž, ukázalo se, že jsem nechtěně stvořila swing. Píseň dostala kabát jak ze zlata a já se nestíhala divit. Díky Thomas, že si tu Slečnu Nebezpečnou tak krásně oháknul. 

Od hudby k textu a naopak

Jak já tvořím text na hudbu nebo jak to vlastně začne? Pravdou je, že na začátku je vždy emoce. A jestli se z ní vyklube píseň nebo ne, je v zárodku velmi nejasné. Když se ale stane něco, co od emoce přejde do hudebního nápadu, většinou to už nejde zastavit. 

Měla jsem moc dobrou náladu a vysávala jsem. Chodím bytem a prozpěvuji si, byl to tenkrát Michael Jackson myslím. V bodě mého nejintenzivnějšího imaginárního koncertu mi došlo, že to, co si zpívám už není Michael Jackson ale úplně neznámá záležitost. Že jsem přešla do jiného rytmu i melodie. Upustila jsem tedy vysavač, vypla ho a ve vteřině jsem už seděla klavíru. (Ano, já vím, to také není nic k chlubení, ale prostě to tak bylo) a šla jsem zkoumat tempo a melodii, která přišla. Skládala jsem za sebe akordy a broukala si. Došla jsem do fáze, kdy jsem neustále hrála jednu část písně ve smyčce dokola a nemohla jsem se odrazit dál. Znělo to zase trochu jinak než obvykle a cítila jsem z toho nádech něčeho nespoutaného. Když jsem tu smyčku hrála asi po sté, postupně mi začalo docházet, že budu asi muset vymyslet slova. Nebo aspoň začátek textu, abych se dostala do refrénu. Závan nespoutanosti mě přivedl na myšlenku lvů. A já začala.

"Lovíme spolu, lámem vaz," netušila jsem, jestli je to dobrý začátek "sloky" ale doufala jsem, že to půjde dál. No a taky šlo. Tahle první "sloka" mě pořádně potrápila. Až po dvou dnech, kdy mi píseň vrtala hlavou snad každou vteřinu mi to došlo. Celou dobu totiž hraju a zpívám refrén! Nebyla to žádná první sloka, já začala refrénem. Hned jak mi tohle došlo, píseň byla hotová během pár hodin. A jak jsem to zjistila? Nevim. Kdybych mohla prozradit to kouzlo skládání, určitě bych ho už omylem prokecla. Ale já sama ho neznám. Prostě to hraješ a hraješ a najednou ti to jen tak dojde. Vím, že k mojí práci tady na tomto blogu je snažit se popsat vše nejlépe jak umím ale tohle je fakt složité. 

Co je ale pro mě jasné je to, že musím mít nejprve hudební nápad, motiv, sloku nebo stačí jen pár taktů nějaké emoce a na to položím základní stavební kameny textu. Těmi nějak ukotvím tu hudební stopu a na to pokládám další a další kameny. Někdy ale nemám zdání, jestli nezačínám z prostředka.

Zuzana H. ještě píše povídky?

Odjakživa jsem měla ráda dobrou literaturu. Nejen pohádky a fantasy ale i detektivky, horrory nebo sci.fi. Vždycky pro mě byly příběhy takovým zdrojem nevyčerpatelné múzy. Ať už pro hudbu, texty nebo psaní. Kdo mě zná tak ví, že můj nejoblíbenější knižní příběh je Harry Potter. Vlastně jsem až tak šílená, že Luky musí trávit spoustu času sledováním Harryho Pottera, rozebírání problematiky Bradavic, poslouchání podcastů, audioknih, a nakonec řešíme i konflikt, když mi řekne, že by chtěl být ve Zmijozelu. To ne prostě.

Co mě ale na tom vždycky nejvíc fascinovalo a posouvalo dál? Ta dokonalá propracovanost, ten smysl pro detail v oku spisovatele, ta trpělivost. Kolik toho musí spisovatel znát. Umění vyjádřit se a vyjádřit se správně je podle mě jedna z nejtěžších kategorií vůbec.

Když jsem tedy četla jakýkoliv příběh, vždycky jsem se hodně zajímala o detail, který příběh učiní dokonalým.  No a po střední mě napadlo to zkusit. Šla jsem tedy na Vysokou školu obor Literárního psaní. Získala jsem tam spoustu nových zkušeností i poznatků, v psaní jsem dostala určitou praxi a poznala jsem, jak to funguje na vysoké. Tento můj životní krok mi ale dal ještě dvě skvělé kamarádky a dnes již zároveň kolegyně, které jsou do mého obýváku také vždy zvané.

Za pochodu při dodělávání alba, skládání nové tvorby a koncertování jsme ještě rozjely projekt, který má přezdívku Skleníkový efekt. Vytvořili jsme totiž celý koncept na půdě naší Literární Akademie ve skleníku, kde se občas studenti schází. My se tam v minulém půl roce zabydlely pěkně ale stálo to za to. Kolikrát jsme tam byly poslední a přemlouvaly paní uklízečku, aby nás tam ještě chvíli nechala. To se ale podařilo, náš projekt vzniknul a my ho mohly konečně celý vykopnout do světa. Kdo se o něm bude chtít dozvědět víc, ať neváhá a skočí omrknout web www.effugiunismus.blockspot.com a holky moje, Klárko, Pavlínko, děkuju. Jsou extrémně talentovaný v tom, co dělají a já vím, že to dotáhnou hodně daleko. Ještě tu o nich určitě psát budu.

Nicméně jsem ještě začala také psát své povídky na Wattpad, které najdete na mém profilu:  https://www.wattpad.com/user/ZuzanaHofficial  jsou tam horrory i povídky k zamyšlení a sem tam do té aplikace přidávám i další příběhy.

Ukázka z povídky Ledový konec.

Tam daleko, na Grónských pláních jsou podmínky mnohem tvrdší. Když se jedná o život malých sester, Inuité jsou ještě tvrdší. 

„Bjorne, tohle nám přeci nemůžeš udělat,“ a Mút znovu pohlédl na svou ženu, za níž se krčili dva synové a nevěřícně hleděli na novorozenou sestru, která nikdy neměla poznat svět, klidně ležící ve spárech obra, který ji měl sprovodit. Mladší syn, Ung měl rty pěvně stisknuté a brada se mu chvěla. Zadržoval pláč. Starší syn Gammel ale hleděl úplně jinak. Černé, lehce šikmé oči žhnuli vztekem, a i přes agresivní sněhové vločky cítil, jak ho žluto-hnědá tvář pálí. Chlapec nebyl nijak svalnatý, bylo mu pouhých sedmnáct let, bunda z něj však činila muže, kterým se cítil být. Za oběma chlapci stál ještě jejich strýc, otcův bratr Hand. Otrlý lovec se srdcem ze zlata. Černé rovné vlasy jako hřeby mu teď vlály ve větru a mísily se se sněhovými vločkami. Byl v pozoru a emoce nedal znát.

„Trae, vždyť si náš přítel, znáš nás, víš, že my ji dokážeme vychovat, bude z ní statečná a silná žena, znáš mou čest, můžeš se spolehnout,“ žádal silným hlasem Mút.

„Jak to můžeš říct, jsi slaboch. Je to očividně již mrtvé dítě. Jen to urychlíme,“ zvolal bez emočně Trae, a pobídl gestem Bjorna, aby se dali do kroku k vodě. Oba se otočili zády k rodině a dali se do pomalého kroku, sílící vánice jim chůzi stěžovala. Před břehem se oba zastavili a pohlédli k nebesům. Modlili se za dívku, ať mocní duchové vezmou její duši v dál, za oblaka. Celý okamžik provázely jen nejsmutnější zvuky matčina kvílícího nářku, neustávajícího, srdcervoucího. Bjorn se naklonil a natáhl ruce, aby mohl malou hlavičku, zahalenou v kůžích ponořit do vody a navždy ukončit život, který ještě nedostal šanci žít.

Gammel se rozhlédl po oblacích která byla uzavřena šedým pláštěm. Kolem dokola jen sníh, přes který bylo málo vidět. Pohlédl na zkroušeného bratra Unga, na matčiny záda a jeho zloba přetekla v nesnesení. Gammel se narovnal, jako opravdový Inuitský muž a sáhl si do kapsy. Nůž s delší čepelí, který dostal od strýce Handa sevřel v pěst.

„Teď anebo nikdy,“

                                                                                                                                  Ledový konec 2023

Zbytek naleznete na mém Wattpadu.

Paradoxně bývají mé povídky spíše dramatické a plné napětí, ráda vyvolávám ve čtenáři silné emoce, přijde mi to jako jeden z důkazů o tom, že když to správně dokážete, jste dobrý spisovatel.

Jak na Wattpadu vyjde nějaká má další povídka, dám vám vědět.

Jak mi nevycházejí počty